Václavka obecná (Armillaria mellea) je nepřehlédnutelná, poznáme ji podle medově hnědě zbarvených klobouků, jakož i podle prstenu zdobeného tmavohnědými vločkami. Bílý poprašek, považovaný někdy za plíseň, je neškodným výtrusným prachem. Sbírat lze i větší plodnice, pokud jsou ovšem čerstvé, a tudíž zdravé. Záměna je možná snad jen za jiné druhy václavek, případně za neškodnou šupinovku kostrbatou.
Podzimní les patří václavkám
Když začnou růst, objeví se většinou naráz skoro všude. Ano, václavky patří až do konce listopadu podzimnímu lesu, leč – bohužel – platí to i obráceně. Podzimní les patří do jisté míry jim, jakožto jeho velmi agresívním parazitům, způsobujícím tzv. bílou hnilobu dřeva.
Vyrůstají v bohatých trsech i jednotlivě na kmenech a pařezech nejrůznějších dřevin, přičemž nejčastěji napadají smrky a jejich kořenový systém. Snadno je můžeme, třeba s vyhozenými odkrojky hub, zavléct i do zahrad, kde dokážou zničit ovocné stromy. Její podhoubí dokáže dokonce prorůstat i stěnami venkovských stavení – mně samotnému se tak jednou „poštěstilo“ nalézt její plodnice dokonce v předsíni naší chalupy. Bílá vějířovitá vlákna václavek (zvaná syrrocia), která ve tmě světélkují, se spojují v leskle tmavé, bohatě větvené provazce (rhizomorfy), jež dokážou narůst až několik metrů za rok. Václavka se proto na rozdíl od jiných hub nemusí rozmnožovat pouze výtrusy, ale i vegetativně, nepohlavně…
Prima tip
Jakkoli je václavka houbaři vyhledávána – skvělá je na sádle s kmínem, v guláši je přímo nenahraditelná a „unikátní“ je prý připravená na paprice –, není zcela neškodná. Syrové plodnice jsou jedovaté, ani odvar není zcela prost vedlejších účinků, a proto není vhodné přidávat větší množství václavek do polévky. Jedovaté účinky se však ruší tepelnou úpravou – je třeba je vařit alespoň 20 minut. Dobré, ba vynikající jsou pak třeba naložené v octě.
Publikováno: 13. 10. 2017, Autor: Jaroslav Vanča , Profil autora: Jaroslav Vanča