NEJ houby: Hřiby nejkrásnější, nejlepší a nejznámější
Hub jsme se konečně dočkali, tedy alespoň někde. V těchto zářijových dnech rostou houby z nejkrásnějších, nejznámějších i nejchutnějších - hřib dubový, hřib smrkový a hřib hnědý! Tyhle houby jsou přímo pastva pro houbařské pragmatiky, takzvané hříbkaře, ovšem nejen pro ně!
Možná není od věci připomenout dělení houbařů dle humoristy a prvorepublikového bohéma Viléma Wernera z jeho knížky Chodí houbař po lese, v níž houbaře dělí na ty obecné, rozlišující svůj předmět zájmu výhradně na hříbky a prašivky, a houbaře vědecké, kteří sbírají všechny houby kromě hřibů, protože jim je houbaři obecní již vysbírali… Ale ono to ani s hřiby není tak jednoduché. Připomeňme si a rozlišme ty, které označujeme za praváky, a ty s lidovým názvem panské hříbky.
NEJ houby podzimu: hřib dubový (Boletus aestivalis)
Houba nejkrásnější: hřib dubový
Velkou radostí počínajícího podzimu se stává nález hřibu dubového (Boletus aestivalis), neboli dubáku, jehož vrcholný čas růstu končí brzy po teplých zářijových deštích. S hřibem smrkovým patří mezi elitu ceněných hřibovitých hub. Jeho klobouk je až 20 centimetrů široký, v mládí polokulovitý, později ploše sklenutý, ve stáří pak až poduškovitý. Rourky jsou v mládí bílé, později žlutavé; snadno se oddělují od dužniny klobouku, ale i od sebe navzájem. Třeň mívá soudečkovitý, válcovitý či kyjovitý, s hnědavou síťkou, sestupující až do jeho dolní části. Bílá dužnina je v mládí tuhá, ve stáří měkčí, vždy však s příjemnou hřibovitě sladkou chutí (že by jej člověk s chutí snědl i zasyrova). Můžete jej nalézt v listnatých lesích, tedy nejen v doubravách, jak by se zdálo podle jména, ale i v bučinách, často při cestách. Jeho výjimečná popularita je dána i tím, že se dobře čistí, přepravuje, krájí a suší. Jde o houbu vhodnou snad k jakékoli úpravě, jejíž lahodná vůně naplno vynikne až po usušení plodnic. Spát v místnosti, kde se zároveň suší plátky dubáků, je pro mne osobně čímsi na způsob pohádkové uspávanky. Jako téměř vše v přírodě, má i tato krásná houba své „čertovo kopýtko“, tedy odporně hořkého dvojníka, hřiba žlučníka (Boletus felleus), ve starších atlasech ještě nazývaného podhřib žlučový). Jeho póry jsou však v dospělosti narůžovělé, síťka na třeni sestává z výraznějších, nápadně protažených ok, a na rozdíl od hřibu dubového roste spíše ve smrčinách.
Chuťově stejně výtečný jako dubák je hřib smrkový (Boletus edulis) - ostatně o jeho jedlosti svědčí právě jeho latinské druhové jméno (edulis – jedlý). A druhové jméno české zase naznačuje, že nejčasnějším místem jeho výskytu jsou smrčiny, především mladé a prosvětlené. Tento hřib se světle až tmavě kaštanovým kloboukem roste právě v září nejhojněji, jakkoli období jeho výskytu sahá od července až do října; lze tedy říci, že z „praváků“ na svých stanovištích setrvává nejdéle. Splést si jeho dospělé plodnice s jinými houbami prakticky nemůžete, pozor si však musíte dát na úplně malé hříbečky, za které mohou nezkušení houbaři zaměnit mladá stadia jedovaté závojenky olovové.
Jakýmsi přechodem mezi praváky a babkami (jakkoli jsou babky čili hřiby žlutomasé některými houbaři opovrhované, přiznejme si, že bez nich by naše košíky začasté zely prázdnotou), je hřib hnědý(Boletus badius), výskytem dosti hojný, prý dokonce rok od roku hojnější. Jeho nález není sice takovým houbařským svátkem jako je tomu u praváků, jde však o kvalitní, chuťově výtečný hřib. Jeho znalost se často dědí, rodiče a prarodiče ji kontinuálně předávají dětem a vnukům. Však se také jeho oficiálního jména používá méně, než lidových výrazů sameťáček či suchohřib. Je to houba jaksi průměrná mezi těmi nejchutnějšími, snad ji lze nazvat i průměrně krásnou. Na rozdíl od jiných, vzácnějších hřibů mu nevadí současný způsob lesního hospodaření, a bude tedy snad i nadále růst – v lesích jehličnatých i smíšených, kde za příznivých podmínek vytrvává třeba až do počátku prosince. Jeho klobouk je masitý, kaštanově až čokoládově hnědý, sametově hladký, většinou suchý, jen za vlhka slizký. Obvyklým průměrem je 5 až 10 centimetrů, občas se ale vyskytne i plodnice velká jako talíř. Svědčí mu kyselejší půdy, tedy jehličnatý lesy, v nichž se mu obzvláště daří mezi mechem, spadaným dřevem a jehličím. Někdy vyrůstá přímo na bázi kmenů anebo ze ztrouchnivělých pařezů. Čerstvá plodnice se při se při rozkrojení zbarvuje do zelenomodra, zaschlá již barvu nemění. Tuhost a pevná konzistence těchto hřibů umožňuje jejich snadnou dopravu, sušení i konzervování.
Publikováno: 20. 9. 2018, Autor: Jaroslav Vanča , Profil autora: Jaroslav Vanča
