Muzikoterapie a poslechové místo v interiéru

Terapie hudbou je stará jako huba sama. Vzhledem k tomu, že dosud nejsme sto žádným přesným způsobem určit, či dokonce opravdu datovat původ a vznik toho, co dnes hudbou nazýváme, nemůžeme ani s jistotou prohlásit, jak stará je muzikoterapie. V každém případě je ale možné zkoumat historii lazebnictví a sledovat, kdy se poprvé objevila zmínka o používání hudby jako léčebné terapie sloužící k uvolnění těla a ducha. Při více než běžně zevrubném ohledání této historie však shledáme, že v okamžiku, kdy se ztrácí písemné či jiné prameny o hudbě jako součástí lazebnictví, mizí také zmínky o provozování vyšší a sofistikované kultury těla. Jinými slovy, muzikoterapie, podobně jako aromaterapie, byly odjakživa spojovány se způsoby dosažení vnitřní  harmonie, potažmo pak s vyvážením a regenerací celého těla. Dnes nám paradoxně tyto techniky připadají jako něco nového – moderního.

V průběhu 20. století se celá řada vědců a psychologů zabývala výzkumem vnímání hudby a jejím účinkům na vědomí, potažmo na psychický stav posluchače. Skutečnost, že hudba dokáže zmíněné vědomí stimulovat a ovlivňovat, že dokáže pohnout k celé řadě emocí a navodit příslušné stavy, o tom jistě není třeba se podrobněji rozvádět. Zajímavější je způsob, jakým je toho schopna dosáhnout. Zaujmutí a stimulace hudbou není v pragmatickém slova smyslu vlastně nic jiného, než synchronizace či harmonizace biorytmů posluchače s nějakou rytmickou strukturou poslouchané hudby. Oním biorytmem může být fáze spánku, denní rytmy, nebo adrenalinové cykly, stejně jako upamatování se na temporytmus srdce v těle matky a jeho následné regresivní prožívání. Chicagský neurolog John Hughes aplikoval pacientům s epilepsií vybrané skladby W.A.Mozarta, u kterých se vyskytovaly pravidelné poklesy a nárůsty dynamky (hlasitosti) a to takovým způsobem, který odpovídal rytmu sledovaných mozkových činností u všech nemocných. Po poslechu vykazovali pacienti výrazné zklidnění a hudbu jim bylo možné aplikovat i jako ztišující prostředek při slabších záchvatech. Mozart v tomto případě dokázal stabilizovat průběh mozkové aktivity.

Předně je dobré si uvědomit, že autentický poslech je tzv. dvoukanálový, prostorový, tedy STEREO. Veškeré jiné režimy reprodukce jsou již jakousi virtuální realitou, která ale za určitých okolností a u speciálně natáčených vícekanálových audionahrávek může podpořit vjem a počitek z vnímání sluchových událostí. Když ale posluchač sedí v koncertním sále, má orchestr, skupinu či jiné těleso před sebou,  tak zvuk přichází od vyluzovatelů směrem k němu a on rozeznává, který muzikant je mu fyzicky blíž, který dál a slyší, že např. trubky jsou trochu vlevo a úplně vzadu. Jinými slovy, koncert vnímáme stereo. I z toho principu také vyplívá ideální rozvržení tzv. poslechového místa. Obě reprobedny a místo, kde bude posluchač sedět, by měly být rozmístěny tak, aby vzájemně vytvářely rovnostranný trojúhelník. Od levé reprobedny je tedy stejná vzdálenost k pravé reprobedně, jako i k posluchači. Nyní stačí jen zhasnout, tma je stimulující, vložit do přehrávače třeba právě nějakou klavírní sonátu od Mozarta a pak si již tedy vyladit či najít onen zmiňovaný biorytmus. Přejeme Vám příjemný poslech a příjemné ladění.

Foto archiv autora

Petr Haas