Holubinka celokrajná a štítovka jelení patří mezi vytrvalce aneb Houby rostou jak kde a jak které

Příroda, či spíše podhoubí, si právě v suchých letních obdobích (na rozdíl od přirozeně vlhčích zbývajících částí roku) dokáže dlouze pohrávat s houbařovou trpělivostí. Jsme na tom podobně jako rybáři, také nevíme, co se děje pod „hladinou“ povrchové vrstvy půdy, pod kořáním jehličnatých či listnatých stromů. Mapky, sledující místa zvýšeného růstu jedlých hub, se během tohoto léta příliš neproměnily. Stále platí, že o štěstí mohou mluvit ti, kdo bydlí, rekreují se, či se mohou za houbami vypravit do „epicenter výskytu“ v blízkosti našich severních hranic, poblíže měst Náchoda, Chomutova, Rumburku a Chebu.

V lokalitách české kotliny toho stále ještě mnoho nenajdete, a když, tak jedlé houby dvojího druhu: po prudkých deštích především pečárky a hnojníky s rychle regenerujícím podhoubím, anebo houby, kterým vyschlá půda příliš nevadí. Mezi takové houbové vytrvalce z okruhu těch oblíbených a často sbíraných patří především holubinky. Zopakujme si pravidlo, že možných následků po jejich požití se nemusíme bát, neboť – a to právě jedině v případě holubinek! – můžeme použít tzv. pravidlo chuti: Všechny mírně chutnající holubinky jsou jedlé.

Holubinka celokrajná (Russula polychroma)

Dobrá je holubinka celokrajná, patřící k nejhojnějším holubinkách ve vyšších, především podhorských polohách. S jejím určováním je ovšem potíž, klobouk je totiž barevně značně proměnlivý (jak ostatně napovídá i její latinské druhové jméno polychroma) – může být tmavě červený až červenohnědý, též světle čokoládově hnědý, vprostřed klobouku vybledající až do zelenavé barvy. Ale protože její chuť i slabě ovocná vůně jsou příjemné, seberme ji a použijme ji na různý kulinární způsob.

Štítovka jelení (Pluteus cervinus)

Štítovka jelení (Pluteus cervinus)
Štítovka jelení (Pluteus cervinus) (Zdroj: Jaroslav Vanča)

V časech velkého sucha a tudíž i vyprahlé lesní půdy můžeme na pařezech listnatých stromů celoročně – sice jednotlivě, zase dosti hojně – nalézt i masité plodnice štítovky jelení (Pluteus cervinus). Připomeňme jen, že ze dřeva jehličnanů pro změnu vyrůstá vzácná štítovka Pouzarova). Její obzvláště robustní plodnice se často vyskytují i na zbytcích dřeva, vyvezených z lesních pil. V mládí je jejich klobouk náprstkovitý až kuželovitě zvoncovitý, později ploše rozložený, lysý a hladký, za sucha paprsčitě popraskaný. Lupeny jsou husté a nápadně masově růžové (takto ji poznáme i podle růžového výtrusného prachu, třeba když uříznutý klobouk doma položíme na papír). Štítovky patří do blízkého příbuzenstva muchomůrek, na rozdíl od nich však rostou i ve vysloveně suchých obdobích. V mykologické literatuře se uvádí průměr jejich klobouku kolem deseti centimetrů, v příznivých podmínkách však dorůstá až dvojnásobku.

Prima tip

Štítovky postrádají výraznější chuť i vůni, kulinárně citlivější autoři mykologických atlasů jí přisuzují „sklepní odér“, pro nějž se příliš nehodí třeba do smaženice; v bramboračce, v rizotu anebo třeba i v houbových „šunkoflecích“ se však, nadrobno pokrájená, velmi dobře uplatní. Její poměrně tenký klobouk ji také předurčuje k sušení, a to i v celých plodnicích, navlečených na niti. 

Související k tématu