Jak se (ne)pozná jedlá houba: Nespoléhejte ani na veverku, ani na stříbrnou lžičku
Pozorně sleduji články pana Jaroslava Vanči o houbách, a tak jsem se rozhodl také přispět svou troškou do mlýna, jak se říká. Třeba se to příležitostným houbařům bude hodit a budou se spoléhat jen na kvalitní atlasy hub a rady zkušených mykologů.
Porozhlédnete-li se po lese, možná zahlédnete napíchnuté houby na stromech, kde se suší stejně jako u vás doma. Veverka si tak dělá zásoby na zimu a pochutnává si na houbách bez ohledu na to, jestli jsou jedlé nebo jedovaté. Podobnými jedlíky jsou i zajíci. Prokazatelně jim chutná i jedovatá muchomůrka zelená. Však také jejich žaludky a mozky, byly podávány při starých léčitelských postupech nešťastníkům, kteří si připravili jídlo z jedovatých hub. To prý potom byla jediná záchrana života. Z toho vyplývá, že okusování hub zvěří není pro člověka vodítkem k poznání jedlosti druhů. Vždyť do vyložených „prašivek a jedovek“ se s chutí pustí kdejaký slimák. Pokud se vám zdá, že houba se v lese hýbe, tak s ní hýbou červi, i když je prokazatelně nepoživatelná nebo jedovatá. O jejich jedlosti pro člověka to nic neříká, protože mají jiný metabolismus a co lidem škodí, jim nevadí.
Bohužel jedlost či jedovatost hub neurčí ani jiné hojně šířené „zkušenosti“. Uvedu tři asi nejrozšířenější bludy: 1. stříbrná lžička při styku s jedovatou plodnicí houby zčerná; 2. houba, která na jazyku pálí, je automaticky nepoživatelná a všechny ostatní se mohou jíst; 3. velice nebezpečná je pověra, že jed v houbách se zničí, když je uvaříte - jedovaté druhy obsahují termostabilní toxiny, které se varem rozhodně nezničí.
Publikováno: 26. 8. 2017, Autor: Václav Horáček , Profil autora: Václav Horáček
