Nerostou! Nerostou? Někde přece jen ano…

Nebudu lhát… Nerostou! V současných vedrech usychá nejen podhoubí, ale i lesní podrost. Můžeme jen doufat, že se nezopakuje situace z předminulého roku, kdy se houbaři dočkali své „seberealizace“ až na samém sklonku léta. Skutečný houbař je však člověkem svému koníčku natolik věrným, že mu obětuje i nějaké to zklamání a pár propocených triček.

Prolezl jsem o víkendu kladenské lesy od Bezděkova po Velkou Dobrou, zkontroloval kdejaký pařez (dřevní, saprofytické houby si totiž dokážou se suchem poradit tak, že si potřebnou vláhu opatřují „chemickou cestou“), a už chtěl svou misi vzdát, když se dostavilo malé houbové zadostiučinění. Jílovitá půda při lesní cestě udržela trochu vlhkosti, takže poskytla životní prostředí pláčivce sametové (Lacrymaria lacrymabunda), jedlé houbičce, jejíž pojmenování je odvozeno od kapek tekutiny, kterou vylučují v mládí lupeny na spodku klobouku. Na smaženici to zajisté nestačilo, k malé radosti však ano.

Pláčivka sametová
Pláčivka sametová (Zdroj: Jaroslav Vanča)

A co teprve, když o kus dál vykoukly ze stěny lesního úvozu plodnice – byť suchem poněkud umořené – jedlé holubinky doupňákové (Russula grisea)! A dokonce prý první v této sezoně, jak jsem se později dozvěděl.

Holubinka doupňáková
Holubinka doupňáková (Zdroj: Jaroslav Vanča)

Prima tip

Netřeba se tedy svého houbařského koníčku vzdávat ani za současných úmorných veder.  Vsadíte-li se (třeba pouze sami se sebou), že nějakou houbu přece jen najdete, je dobré propátrat místa, kde jílovité vrstvy vytvářejí jakési přírodní „bazénky“, udržující alespoň trochu vláhy. Některé houby jsou v tomto smyslu jako jepice: jenom pár dní jim stačí k tomu, aby zde vytvořily plodnice a v nich i výtrusy, potřebné ke kýženému „zachování rodu“.

Související k tématu