Želvy doma udělají radost malým i velkým

Želvy doma ocení rozdílné teploty a vlhko

Želvy doma chované jsou vskutku nenáročné, zvlášť pokud si vyberete ty správné. Do našich podmínek se nejlépe hodí menší druhy želv pocházející ponejvíce ze Středomoří a ze západní části asijského kontinentu, které dorůstají délky mezi 23 až 35 cm. Nevyžadují příliš exotické životní podmínky a v letních měsících je bez obav můžete mít trvale ve venkovním výběhu. Asi nejrozšířenějším druhem, který se chová v zajetí, je želva stepní. Vhodná je rovněž želva žlutohnědá nebo vroubená. Želvy jsou dlouhověcí tvorové, některé z těch menších suchozemských se mohou dožít až 100 let.

i (Zdroj: Depositphotos (https://cz.depositphotos.com))

Želva žlutohnědá pocházející z jihu Evropy je vhodným druhem k domácímu chovu

Želvy doma se chovají v teráriu, kterému chovatelé říkají „želví stůl“. Jedná se vlastně o jakési nahoře otevřené akvárium, které svrchu nasvítíte žárovkou s UV zářením. Potřebují ovšem rozdílné teploty, a to klidně v rozpětí mezi 25–40 °C na různých místech terária.

Suchozemské želvičky se v přírodě pohybují na nejrůznějších površích, na což byste měli myslet i při zařizování terária. Vrstva substrátu na dně může být tvořena pískem, který se někdy míchá s rašelinou nebo lignocelem (kokosová drť). Zcela nevhodné jsou materiály jako piliny nebo hobliny. Dbejte, aby část správně zvoleného substrátu byla neustále vlhká, protože želvičky se rády na noc do vlhké hmoty zahrabávají a vstřebávají z ní přes krunýř do svého organismu potřebnou vlhkost.

Dopřejte želvám doma i trochu stínu

Venkovní výběh pro želvy doma si přizpůsobte velikosti a možnostem své zahrady. Nicméně mějte na paměti, že by měl být krytý nejen navrchu, ale také dobře jištěný ve spodní části, protože želvičky se dokáží šikovně a poměrně rychle podhrabat a vydat se na toulky.

Pro umístění výběhu je nejvhodnější travnaté podloží, nejlépe s terénní vlnou nebo kopečkem, kam želvy obvykle snášejí vejce. Výběh by měl být částečně zastíněn, protože želvy, stejně jako ostatní plazi, neumí regulovat teplotu, takže potřebují přirozené místo k ochlazení.

Potěšíte je i žížalou

Suchozemské želvy jsou většinou býložravci, takže tomu by měla být uzpůsobena rovněž skladba jejich stravy. Někteří nezkušení chovatelé se jim snaží vylepšit jídelníček třeba melouny nebo okurkami, které jim ovšem nesvědčí stejně jako mléčné výrobky nebo kočičí granule. Naopak vhodné jsou pícniny (jetel a vojtěška), tráva a pampelišky, občas také vařená neloupaná rýže. A jako přilepšení nepohrdnou slimákem či žížalou.

Nicméně zvláště mláďata potřebují i živočišnou bílkovinu, takže jim lze občas dopřát třeba vajíčko natvrdo nebo tvaroh. Nemělo by to ale být často, protože pak hrozí vyšší nárůst svalové hmoty, což v praxi znamená, že želvička „vyroste“ z krunýře a přerůstají jí zobák a drápy.

Ať už želvy doma chováte v bytě, nebo venku, nikdy by neměly být vystaveny přímému slunci a průvanu. Rovněž nenatírejte jejich krunýř nejrůznějšími olejíčky a mastičkami. A vždycky dbejte na to, aby nezůstaly v naprostém suchu, třebaže by se podle jejich zařazení mezi suchozemské druhy mohlo zdát, že je to pro ně ideální.

Krunýřem vespod? Nevadí...

Zvláště začínající chovatelé suchozemských želv se obávají ponechat je samotné delší dobu, protože mají strach, že když se obrátí na záda, tedy na krunýř, nebudou schopny se „překlopit“ zpět a uhynou.

Obavy ale nejsou na místě, protože želvy jsou dokonalí ekvilibristé, kteří zvládají pomocí šikovných pohybů hlavou a končetinami se zase otočit zpět. Často jim pomohou také jejich kamarádi v teráriu nebo ve výběhu. K těmto obratům využívají často drobných terénních nerovnosti, takže i z tohoto důvodu je vhodné vytvořit jim členité životní prostředí.