Když mladý pár získal půdní prostor, začal nejprve hledat architekta, který by vtiskl budoucímu bytu konkrétní podobu. Po několika setkáních potkali Libora Havlíčka, kterému dodnes říkají „náš dramaturg stavby“.
Oba partneři si uvědomovali, že prostor, který mají k dispozici, je jedinečný. Půdy s jejich členitostí a zákoutími vždycky nabízejí celou řadu řešení, a jde jenom o to, trefit to nejlepší. Jedno podlaží, nebo mezonet? A kam dát schody, co skrýt a co otevřít? Právě ve chvíli otázek bez konečných odpovědí vstoupil do hry Libor, původní profesí mozaikář.
Neobvyklý postup aneb Čekání
Investoři čekají a vyžadují studii, počítačovou simulaci, rozpočet, ale Havlíček říká: Počkejte trochu, nechte ten prostor nejdřív promluvit, pak se rozhodneme, co dál. Majitelka půdního bytu potvrzuje, že se stěhovali se dvěma matracemi do holého bytu, kde byly jen podlahy, schody a WC, ale ona i partner Liborovi věřili, a dnes by své bydlení ani designéra za nic na světě neměnili.
Libor není pouhý vizionář, nastudoval si plno teoretických věcí, docela rozumí i řemeslu a je schopný řešit problémy, které při stavbě mohou vyvstat. „Pracuji instinktem, nasávám, co v sobě prostor má, čím mě oslovuje. A snažím se mu vyhovět.“
Když ale získá sumu vědomostí, nezůstává u toho, přemele je a vytvoří si vlastní názor. Například barvy. Má je rád a často s nimi při navrhování interiéru pracuje. S naukou o barvách, která učí, že tmavá prostor zatěžuje, a světlá odlehčuje – čili do temné místnosti světlé barvy, ale nechce souhlasit.
„Myslím, že tíha barvy má s tíhou prostoru souznít, má se mu vyhovět, nechat mu to, co v sobě má. Když je otevřený na jihozápad, patří k němu tóny zapadajícího slunce. A když mám temnou místnost bez oken a denního světla, proč bych ho tam uměle vnášel světlou barvou? Světlo mi obstará lampa, a stěny mohou zůstat tmavé… Když ale zákazník chce něco jiného, nenutím ho, bráním se jen tehdy, kdy by prostor nevhodným zásahem zmrtvěl. Protože pak by se v něm blbě cítil především budoucí obyvatel.“
Rozestavěný byt oplýval malými místnostmi, takže Libor Havlíček nejprve začal rušit příčky a kompletně změnil dispozici. V dolní části vznikl otevřený prostor, kde přechází plynule kuchyně do obytné části s knihovnou. Schody do horního podlaží jsou na opačné straně než kuchyně. I tady je vše otevřené, lehké příčky tvoří jakési otevřené kóje bez dveří. Obyvatelé v žertu říkají, že mají 1+kk, ale nic jim v tomto prostoru neschází.
Horní místnosti jsou přes okraj podlaží provázané s dolním prostorem a vzadu za studovnou se nachází ložnice, která má tak metr a půl široký vstup bez dveří. Před studovnou je oddělený příčkou pokoj pro hosty. Dveře najdete jen dole u koupelny s vanou a nahoře u malého WC s umyvadélkem. Pod uzavřením je ještě technická místnost pod schody, jinak nic.“
Pod střechou se žije v pohodě. Zní tu hudba, kterou střídá ticho nad spícím městem. Není tu, bohužel, žádná terasa a ani balkon, na nějž by se dalo vyjít mezi střechy, památkáři to nedovolili. Libor tento handicap vyřešil tím, že aspoň posadil okno v ložnici nízko k zemi, aby byl z půdy výhled ven. Kdo chce, může z tohoto okna vylézt na střechu, a posadit se za komín.
Protože se zabýváme především interiéry, vybrali jsme pro představení Libora Havlíčka hlavně jednu z jeho realizací – brněnskou půdu a nějakou tu mozaiku pro doplnění…
