Způsob bydlení je vnějškovým obrazem životního stylu, podobně jako např. oblékání. Na rozdíl od šatů, které mohou tzv. „dělat člověka“, je však zřizování obytného interiéru věcí nesrovnatelně nákladnější. Je tedy dobré věnovat mu odpovídající pozornost. V současné době se v tuzemsku těší oblibě celá řada stylů formujících tvorbu a užívání interiéru. Jedním z nich je propojování různých částí interiérů v jeden otevřený prostor, např. navazováním kuchyně na prostor obývacího pokoje. Tyto způsoby řešení jsou však tzv. moderní již bezmála 100 let. Slavná pražská vila Dr. Müllera nebo brněnská vila Tugendhat je toho dodnes inspirativním dokladem.
Původně rakouský architekt Adolf Loos je jedním z vrcholných zjevů architektury 20.století. Mezi jeho nejvýznamnější stavby patří vila rodiny Dr. Müllera, kterou v letech 1929 – 30 postavil v pražských Střešovicích. Tato tzv. „Müllerova“ vila je Loosovým nejvýraznějším zhmotněním ideálů otevřeného volného prostoru, pro jehož komponování používal vlastní metodu tzv. raumplanu. Jednotlivé místnosti na sebe volně navazují a nejsou vždy odděleny tradičním způsobem pomocí příček, stěn a dveří. Některá podlaží vily jsou umístěna v netypických výškách a zpřístupněná nízkým, několikastupňovým schodištěm, které působí jako atraktivní prvek v interiéru. Člověk stojící např. v obývacím pokoji jasně vnímá charakter či intimitu této místnosti jako uzavřeného celku, ale zároveň se mu nabízí zajímavé průhledy do dalších otevřených částí interiéru. Jejich funkce jsou jasně dané: zde se např. jí a zde zase odpočívá. Obyvatel domu tyto vlastnosti a funkce prostoru vnímá a cítí, respektuje je, i když zde chybí tradiční oddělení prostoru pomocí zmiňovaných příček a stěn, které by polopaticky vymezovaly hranice jednotlivých místností.
Interiér jako jeda velká místnost
Brněnská vila Tugendhat (1929 – 30) je další slavnou stavbou meziválečné architektury. Jejím autorem je významný německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Ve srovnání s výše uvedenou Müllerovou vilou působí ještě vzdušněji a „otevřeněji“. Pro celou řadu architektů je proto také nejen příkladem vrcholné stavby ve funkcionalistickém slohu , ale zároveň jasným vykročením směrem k minimalizmu, kde je vše redukováno na nezbytně nutné minimum a obyvatel domu je tak vystaven působení velkého prostoru, jemuž – lidově řečeno – nestojí nic v cestě. Komunikační a hlavní částí interiéru vily manželů Tugendhátových je v podstatě jedna velká místnost, jeden velký otevřený prostor, který je v rámci jednoho podlaží dělený pouze účelově rozestavěným nábytkem.Ten pak vytváří intimní místa k oddychu, komunikační prostory určené k setkávání rodiny a přátel a nebo prostředí jídelny. Je to v podstatě opačný přístup k tradičnímu řešení interiéru, kdy je místnost zastavěná nábytkem podél stěn. Zde jsou zařizovací předměty volně v prostoru, čímž jej funkčně rozdělují.
