Secese byla posledním mezinárodním celoplošným slohem, který se až na drobné výjimky projevil ve všech oblastech lidského konání. Pravděpodobně nejvýrazněji se do podvědomí laické veřejnosti zapsal v podobě výtvarného umění, architektury, potažmo velkorysých květinových či geometrických vzorů a ladných, často tlumeně erotických linií. Pro mnohé je secese přitažlivá vůní a pathosem budoárů. Ať už je to jakkoliv, inspirace tímto slohem je minimálně zajímavou zkušeností.
Secese vytvořila módu a životní styl konce 19. a začátku 20. století. Na veřejnosti vystupovala pod jmény Jugendstil, Art Nouveau, Modern Style nebo Style Modernista. Samotný název „secese“ se jako označení slohu ujal až později. Nejdříve fungoval pro označení protestního hnutí moderních umělců, kteří různým způsobem usilovali o nový, netradiční projev a vyčleňovali se z tradičně orientovaných uměleckých spolků. K první secesi (secese – odloučení, odchod) došlo v Mnichově roku 1892, téhož roku vznikla také v Berlíně (oficiálně až 1898). Pravděpodobně nejslavnější secesi založil ve Vídni roku 1897 významný malíř, svého druhu vizionář a velký učitel slavného malíře Egona Schielleho Gustav Klimt. Teprve ve Vídni splynul pojem „secese“ s označením slohu tak, jak jej chápeme dnes.
Klobouky, květiny a geometrie
Pro mnohé zájemce, čtenáře či budoucí uživatele, je období secese spojené s velkými dámskými klobouky a koncem starého světa. Známe ji jako velké pletence květinových vzorů a ornamentaliku, která často kromě květin a zvířecích motivů pracuje s liniemi ženského těla, obrací se často k mythologii, symbolům, je pathetická, erotická a někdy předjímá modernistické opojení geometrií či abstrakcí. Není to sloh, který přinesl duchovní či intelektuální monumentalitu podobnou té, co provázela příchod baroka nebo klasicizmu. Předcházelo jí období romantizmu, které rozložilo klasickou – klasicistní kázeň, řád a vyrovnanost a konec devatenáctého století je navíc také dobou dekadence adorující zjitřené krásno, slabosti a poklesky. Secese pak tuto dobu uzavírá, je posledním slohem, se kterým odešel a nenávratně zmizel starý svět. Ponechává si v sobě tedy zvláštní druh pathosu, který je cítit ve všech těch velkých dámských kloboucích a bohatých ornamentech, v těžkých likérech a budoárech, v módě, která až puritánsky zahalovala ženské tělo a zároveň jej takřka nadužívá jako zcela nahé ve formě ornamentů a dekorů. Zároveň se v ní již zřetelně ozývá nadcházející moderní doba a mnozí velcí secesní tvůrci se tedy začínají vyjadřovat s pomocí střídmých geometrických linií směřujícím k čistým formám bez zdobnosti a ornamentu.
Slavná jména
Za všechny architekty a ostatní tvůrce secesního životního slohu, můžeme zmínit např. Belgičana Victora Horta, Francouze Hectora Guimarda, nebo české architekty Antonína Balšánka či Osvalda Polívku, kteří jsou autory pražského obecního domu, stejně jako zásadní postavu české moderny architekta Jan Kotěru. Pro inspiraci secesí je jistě potřeba uvést slavné „Vídeňské dílny“ (Wiener Werkstaette), stejně jako např. světoznámou šumavskou sklárnu Loetz a její sklenice, vázy a hlavně stínítka, které podobně jako světla se skleněnými kryty Emila Gallé vytvářely jeden z idiomů secese, tedy tlumené a teplé, intimní světlo v interiéru.
