Kov, ocel, hliník, železo, to vše jsou pojmy, které si většinou nespojujeme s vybavením obytného interiéru a pokud ano, pak jim přisuzujeme roli nějakých nosných konstrukcí, kotev atp. Ale že by mohl být nábytek vysoce pohledově atraktivní, empatický ke svému okolí a zároveň zcela při svém vyznívání spoléhající na řeč kovu, ocele, hliníku, to už jakoby patřilo do kategorie experimentu.
Tradičním materiálem nábytku je dřevo, které člověk technologicky ovládl jako první. Až pak přišlo na řadu sklo a ještě před tím se lidé naučili zacházet s kovem. I tak zůstávalo dřevo až do začátku dvacátého století v podstatě jediným materiálem, jenž byl pro svou přírodní povahu a snadnou opracovatelnost používaný pro výrobu nábytku. Později se jako silný konkurent objevily plastické hmoty, které ale těžko mohly hegemonii dřeva nějakým zásadním způsobem ohrozit. Ani kovu v kombinaci se sklem se to nepodařilo, byť se v období funkcionalistického slohu mohlo zdát, že trubkový nábytek v kombinovaný se sklem a nebo kůží se stane novou normou, podobě jako sériová výroba. Ale i tak se oblibě znovu těšily „teplé“ a zároveň tradiční materiály a v podstatě tomu tak je dodnes, kdy si zákazním může vybrat vlastně jakoukoliv materiálovou skladbu a to včetně nábytku se skla a nebo čistě jen z kovu. Poslední zmiňovaná varianta by se mnohým mohla zdát jako přílišná manýra nemající nic společného s naplněním smyslu praktické role interiérového vybavení, ale opak je pravdou.
Kov, ať už leštěný nebo jinak upravovaný hliník, stejně tak např. olejovaná (velmi matně až sametově vyznívající) ocel, jsou materiály, jež přirozeně dráždí fantazii designérů. Je to něco jako výzva. Postavit doprostřed místnosti ocelové křeslo a na stěny zavěsit rovněž ocelové police, vypadá totiž na první a možná i na druhý pohled jako aktivita vedena spíše snahou vytvořit zcela neobyvatelný interiér, než prostředí vhodně k uspokojování základní potřeby, tedy bydlení. Přitom s dostatečným množstvím fantazie a citu pro povahu materiálu není zjevně problém přivést na svět zařizovací předměty splňující veškerá kritéria užitnosti a zároveň nepoužít nic jiného, než kov. Přesvědčivé jsou v tomto smyslu výstupy italské společnosti Zeus (pro tuzemský trh zastupuje Ranny architects), která se na takové „výstřední“ kovové komodity orientuje. Daří se jim zajímavým způsobem spojovat tradiční funkcionalisticko minimalistické tvarosloví s povahou „ledového“ kovu, který se najednou dokáže tvářit vstřícně a otevřeně směrem k uživateli a jeho potřebám.
