Pod pojmem „klasické“ tvary si přirozeně každý představí něco jiného. Je to minimálně díky tomu, že existují vlastně už tři „klasiky“ a možná jich je ještě více. Nicméně, ta první je spíše než klasikou přímo klasicizmem vyplňujícím takřka celé osmnácté století, druhá je pak klasikou starého světa, jenž odchází s nástupem moderní doby 20. století a ta třetí je klasikou moderny, tedy let dvacátých a třicátých.
Osmnácté století je pro nás přirozeně velmi vzdálené a pojem „klasické tvary“ si bude s tímto obdobím spojovat jen málokdo. Je to doba W.A. Mozarta, Jean-Jacquese Rousseaua, francouzské revoluce, při níž padaly hlavy včetně té, kterou do té doby nosil na krku král Ludvík VXI a stejně tak definitivního nástupu měštanstva do pozice vlastně nejsilnější společenské vrstvy. Klasicizmus se shlédl ve vyváženosti, v dokonalých a znovu tedy v „klasických“ tvarech, přičemž onou klasikou, jenž si sám klasicizmus vybral, byla antika.
Mnohem bližší nám bude ona klasika konce starého světa, kdy se ještě otcům i matkám vykalo, ženy nosily dlouhé sukně, tančily se valčíky Johana Strause a světu vládl „řád a pořádek“. Na trůně seděl „ z boží vůle“ král nebo císař. Dnes nás tato doba naplňuje nejčastěji nostalgií po něčem nenávratně zmizelém. Starý svět byl jiný než ten dnešní a definitivní tečku za ním udělala první světová válka. Ženy jednou pro vždy odložily své květinové klobouky a na ulicích burácely motory stále silnějších „pekelných“ strojů.
Léta dvacátá a třicátá
Tato „klasika“ je nám zjevně nejbližší. Domy, stejně jako interiéry a nábytek se přestaly zdobit a začaly být tak krásné, jak byly a nebo měly být funkční. A jako by se všichni domluvili, tak i přes veškerou modernost a častou radikalitu, si tato doba ponechala svou noblesu a eleganci a to i v případě, kdy se nábytek vyráběl sériově a navrhoval tak, aby byl co možná nejlevnější a tím pádem dostupný nejširším vrstvám obyvatel. Připomenout si dnes tyto „klasické tvary“ je v jistém smyslu stejné, jako pustit si film pro pamětníky a nemusí to být jen snímek s mladou Adinou Mandlovou či Oldřichem Novým. Ale právě o této době je řeč. Pak přišla znovu válka, tentokrát druhá a ještě více „světová“. A než se objeví další „klasika“, která tuto klasiku sesadí z jejího piedestalu a vystřídá ji, tak to se bude muset „něco stát“. Už dnes je ale design šedesátých let tak trochu …“klasický“, co myslíte?
František Dvorský
Foto firem Modernista, Wittmann a archiv autora
Karel se zase jednou na stavě rozčiloval. Diví se, jak je uložen materiál na stavbě. Konkrétně dělníci dle slov Karla neuklidili sádrokartonovou desku.
