Výběr zařizovacích předmětů je přirozeně určen dispozicí vybavovaného interiéru a pochopitelně i finančními možnostmi budoucího obyvatele. Veškerý nábytek, technologie, spotřební elektronika nebo bytové textilie mají svou praktickou úlohu ve smyslu čistě účelovém. Na židli se tedy musí dát sedět, postel by měla být schopna poskytnout úlevu a nerušený spánek a takovým způsobem je možné brát jeden díl vybavení po druhém. Není přitom možné opomenout, respektive neměla by přitom být opomenuta estetická kvalita, která se významně podílí na tom, jak se v daném interiéru bude jeho uživatel cítit.
A pokud by dalším kritériem výběru měla být taká svého druhu „aktuálnost“ zvolené pohledové kvality, tedy svého druhu „modernost“, pak tedy můžeme pro inspiraci tzv.zkusit třeba designéra jménem Emaf Progetti. A nebo někoho jiného? Možná Francesco Binfaré?
Oba zmínění designéři patří mezi těch několik málo šťastných, kterým je umožněno pracovat pro velké světově proslulé společnosti, jakými jsou např. Edra nebo Zanotta. Vybrali jsme je tzv. pro inspiraci na jednu stranu tzv. náhodou, ale i také proto, že jsou jistě nejen vysoce pohledově atraktivní, kultivované, soudobé a neurazí žádného náročného a poučeného zákazníka, ale zároveň mají schopnost oslovovat i širokou zákaznickou obec, pro níž se mohou stát a stávají se alternativou za jakou si moderní konfekcí, kterou potkáváme takřka na každém rohu. A navíc jsou „teplé“. Co je tím míněno?
Studené a teplé
Mnohým potenciálním zákazníkům se při vyslovení pojmu „moderní“ automaticky vybavují asociace typu „studené“, případně „racionální“ a potažmo pak neútulné a tedy neschopné vytvořit to, čemu se obecně říká „útulnost“. Tu si představujeme jako svého druhu „teplo“, realizované v prvé řadě teplými barvami a stejně psychicky temperovanými materiály. Tvůrcem onoho tepla je pak dřevo, nejlépe v odstínech hnědé, přítmí temperované do žlutých barev, které jsou v tomto smyslu ideálně harmonické se zmíněnou barvovou atp. Dál pak jako by intuitivně používáme spoustu různých drobných předmětů, kterými prostor tzv. zabydlujeme. Patří mezi ně obrazy na stěnách, sošky, upomínkové předměty, stojánky s fotografiemi, dečky a na nich misky s množstvím „nepostradatelných zbytečností“ atp. Psycholog a potažmo i architekt, který má k jeho práci v určité fázi svého díla poměrně hodně blízko, by řekl, že jsou to přirozené pudy, podvědomá potřeba prostor „signovat“, česky tedy „podepsat“ a ohraničit nebo vyznačit si tak svoje teritorium.
Přijímání novot bylo vždycky ani ne ta problematických, jako zdlouhavým procesem. Nejširší veřejnost je nedůvěřivá a má ve svých zvyklostech velkou setrvačnost. Potřebuje získat s jakoukoliv novou věcí nějakou zkušenost, která musí být příjemná a často je také potřeba, aby byla podepřená přítomností nějaké autority, tedy např. doporučením architekta, přítomnosti slavné či významné, v každém případě obdivované osobě, jež si rovněž vybrala právě takovou sofu nebo šatní skříň atp.
