Materiál, který je použitý pro výrobu nábytku, má zcela určující charakter pro jeho vnímání. Leštěná ocel vytváří milieu technologického high endu, dřevěný masiv může v někom vyvolávat dojem exklusivity a ratan, bambus, mořské řasy nebo světlé dřevo v bezbarvém laku jsou nástrojem na vytvoření „přírodní“ atmosféry. Velmi zajímavé je, když se třeba těmto velmi pro-přírodním materiálům začne věnovat kreativní designér, např. Michael Sodeau nebo třeba Paola Navone.
Navrhování nábytku je stejně tak jako např. malování obrazů či skládání hudby kreativní činností a autor, v tomhle případě tedy designér, má pak k dispozici několik základních nástrojů na vyjádření nějaké své myšlenky či tvůrčího záměru. Malíř zachází např. s barvami či s perspektivou a designérovi se tedy nabízí v prvé řadě tvar, barva a materiál budoucího nábytku. To vše pak musí respektovat funkci, tedy např. způsobilost židle k sezení, vhodnost lůžka ke spaní atp.
Materiál a stereotyp
Autor hudby může být v jistém slova smyslu orientovaný např. zejména na rytmus a ostatním složkám pak věnuje menší či standardní pozornost. U takové hudby se s největší pravděpodobností dobře tančit. Stejně tak si designér může vybrat jako jemu blízký nástroj třeba právě materiál a doslova si pohrávat s jeho povahou, s jeho schopností vytvářet atmosféru a určovat tak povahu místnosti či bytu. Zvláštním stereotypem je používání tzv. přírodních materiálů pro výrobu nebo návrh nábytku určeného většinou tzv. na chalupu, do zimní zahrady a nebo zkrátka tam, odkud je „blízko k přírodě“. S tím pak jde ruku v ruce také tvarosloví, které se obvykle obrací směrem spíše k rustikálním vzorům, ke vzorům pocházejícím z lidové tvořivosti atp. Pokud ale kreativní designér opustí tyto stereotypy, může výsledek jeho práce dopadnout velmi zajímavým způsobem. Může být „přírodní“, klidný a přirozený, zároveň minimalistický až puristický, tedy takový, který bývá širokou zákaznickou obcí vnímán jako „studený“ a zároveň může dokázat vytvořit tolik vyhledávaný „teplý dojem“.
