Obytnou hodnotu domu nebo bytu zvyšuje, nebo právě naopak snižuje i to, zda je hlučný nebo naopak klidný. Tiché prostředí je považováno za jednu z podmínek kvalitního bydlení. Většina případných problémů vyplývá z nedostatečné zvukové izolace místností. Náprava je snadná, rozhodně však není nijak laciná.
Začít bychom měli od odborného změření hluku nebo změření neprůzvučnosti stavebních konstrukcí a stanovení cest šíření hluku. V daném případě je nutno obrátit se na specializované firmy (například Akustika Praha), vybavené odpovídajícími přístroji. Jejich služby stojí kolem osmi tisíc korun, zpracovaný návrh na řešení konkrétní situace pak přijde zhruba na dalších pět tisíc. Pokud se však jedná o nájemní byt, je zvýšená hladina hluku vzniklá mimo předmětný byt přestupkem vůči hygienickým parametrům poskytovaného bydlení a odstranění problému vč. jeho lokalizace hradí majitel domu – bytu atd.
Hluk může do interiéru prostupovat zvenčí (rušná ulice, blízkost letiště či výrobního závodu), šíří se domem (tenké příčky mezi jednotlivými byty, výtahová šachta nebo strojovna) nebo vzniká přímo v našem bytě naší vinou (což je ale už problém nájemníka, nikoliv majitele domu – bytu). Stačí k tomu třeba nedostatečná izolace proti kročejovému hluku.
Zdít či nezdít?
Ve starších bytových ale i rodinných domech je úspěšných řešení poměrně málo. Záleží na tom, zda se hluk šíří vzduchem (hluční sousedé s malými dětmi) nebo přímo stavebními konstrukcemi (dupot, posunování židlí, pračka). Jsou – li slabým místem příčky mezi byty, jednou z variant je přidání vrstvy zdiva – dozdění. Tato operace je však poměrně nákladná, náročná na provedení a navíc se tím částečně zmenší obytný prostor bytu. Izolace zvuku šířícího se vzduchem je u jednoduchých příček tím lepší, čím je příčka hmotnější a tužší. Vícevrstvá příčka však dosahuje stejných zvukově izolačních schopností i při menší hmotnosti. Závisí na skladbě a šířce vícevrstvé konstrukce. Například 24 centimetrů silná cihlová zeď a 20 centimetrů silná vícevrstvá sádrokartonová příčka se správnou vazbou na okolní stavební konstrukce mohou mít stejnou zvukově izolační schopnost 50 dB (decibelů). Variantou je i dostatečné obložení „propustných“ stěn polystyrénovými deskami nebo izolací z minerální vlny (např. Rigips, Rockwool), zvukově izolují také předstěny ze sádrokartonových desek. To vše s následným štukováním nebo tapetováním přidané vrstvy.
Chůze po „mechu“
Poměrně častým problémem je montáž plovoucích dřevěných nebo lamelových podlah. Opomineme – li protihlukovou izolaci, sousedé pod námi si přijdou na své. Podstatné je, aby konstrukce podlahy byla od okolních stěn a stropní konstrukce oddělena elastickou vrstvou, čímž se přeruší šíření vibrací.
Pokud nás tedy ruší hluk kroků a nedaří se nám přimět souseda k nápravě, pomůžeme si zavěšeným sádrokartonovým podhledem. Mezera mezi stropem a deskou se vyplní deskami z minerálních vláken. Kromě odhlučnění získáme i prostor pro montáž např. zapuštěných stropních svítidel (bodovky), podhledy skryjí i dodatečné elektrorozvody. Je však rozhodně nutno počítat s tím, že izolací stropu snížíme světlou výšku místnosti minimálně o 15 centimetrů. Kročejový, většinou nepříjemný dutý hluk, částečně pohlcují i vysoké koberce a další podlahové krytiny.
Neklidný vnější svět
Hluku z ulice zabránit nelze. Jediným možným řešením k jeho tlumení jsou vhodná okna. Těsná, nejlépe s dvojsklem, s co možná největší vzdáleností mezi jednotlivými skly. Ta dosahují zvukově izolačních schopností kolem 25 dB. Pochopitelně záleží i na síle skleněných výplní a na elastickém těsnění kolem okenních křídel. Nejlepších izolačních parametrů dosahují plastová okna nebo dřevěná eurookna (ve starší zástavbě okna špaletová). Vchodové dveře dostatečně utěsní „polstrování“, což je například u většiny typů s tzv. bezpečnostními dveřmi naprostou samozřejmostí. Rozhodně je dobré předem se poradit s odborníkem. Jde o poměrně značnou investici, neboť omezení hluku patří k nejobtížnějším stavebním úkolům.
Foto archiv autora
