Dějiny architektury, designu a užitého umění, jsou svým způsobem dějinami životního stylu. V jejich moderní historii bychom těžko hledali nějakou podobně silnou koncentraci dodnes respektované avantgardy, jako tomu bylo v případě první vysoké školy architektury a designu Bauhaus. Malá exkurse do její krátké, ale zásadní historie, může být pro milovníky moderního umění více než inspirativní.
Státní umělecká škola Bauhaus byla založena v roce 1919 německým architektem Waltrem Gropiem jako avantgardní umělecká škola a první vysoká škola designu na světě. Gropius byl jejím prvním ředitelem, kterého pak vystřídal švýcarský architekt Hannes Meyer a posléze slavný Ludwig Mies van der Rohe. Škola vznikla ve Výmaru, později přesídlila do Dessau a pak do Berlína, kde byla její činnost roku 1933 násilně ukončena nastupující nacistickou mocí.
Předmětem její činnosti nebyla jen architektura či design, ale také např. scénografie, volná malba, byly zde keramické, truhlářské a kovo dílny, v Bauhausu se vyráběl nábytek, bytové textilie atp.
Velmi nekonveční výchova studentů a komunitní charakter Bauhausu jako vzdělávací instituce, nemá v dějinách uměleckého školství obdoby. Totéž se dá říct i pedagogickém sboru, který ve své době představoval elitu tehdejšího avantgardního uměleckého světa. Mezi vyučujícími bylo možné nalézt takové osobnosti, jako Ludwiga Mies van der Roha, Waltra Gropia, Paula Kleea, Wasilije Kandinského, Oskara Schlemmera, Laszló Moholy-Nagye, Marcela Breuera, nebo Wilhelma Wagenfelda a celou řadu jiných významných tvůrců.
Klasika moderního umění
Výsledky práce studentů a vyučujících, tedy v prvé řadě výrobky vznikající v dílnách Bauhausu, představují to, na co se dnes díváme jako na klasiku moderního umění.
Vysokou školu Bauhaus je možné vnímat nejen jako ojedinělou vizionářskou vzdělávací instituci, ale také jako styl a způsob práce. V průběhu historie školy docházelo k mnohým změnám, ale důraz na existenci více či méně prosazovaného společného „jazyka tvorby“, byl výrazný po celou existence Bauhausu. Svým způsobem se dá mluvit o „slohu“ Bauhaus, stejně jako o společném způsobu uvažování o tvorbě, které představovalo vnímání umělecké produkce v širších společensko filozofických souvislostech. Kladl se důraz na dostupnost budoucích výrobků, na jejich materiální ne – exklusivitu a na případnou možnost např. sériové výroby.
