Trh se zařizovacími předměty je z dominantní většiny tvořen vztahy nabídky a poptávky – pochopitelně. Skutečnost, že existuje rozdělaní na moderní, klasický a historický nábytek, odpovídá vkusu a potřebám těch, jež trh živí, tedy nás zákazníků. A z toho pro nás v tuto dobu vyplívá jedno jediné. Všichni ti, kteří si kupují „tradiční“ nábytek, z nějakého důvodu milují starý svět a ten nový je pro ně nehostinný a důvěry nevhodný, jako tenký led.
Moderní zařizovací předměty si stále nevysloužily důvěru potenciálních zákazníků a to i přes to, že se už o to v uvozovkách řečeno snaží takřka sto let. Mají své kupce, své nadšené obdivovatele a dnes už také sběratele, kteří vnímají např. modernizmus třicátých let a nábytek v té době vzniklý, jako starožitnost. Tuzemský běžný zákazník je ale ve své většině zcela oddán všemu, co připomíná slávu starého světa. Říkáme, že má rád „klasický styl“. A co to vlastně je, ona „klasika“? Co je na ní tak „vábivé“?
Jeden ze základních argumentů pro nákup oné klasiky, je její prověřenost, zkrátka skutečnost, že zde byla již před námi a protože je zde i dnes, tak to jednoduše znamená, že se osvědčila a že je tzv. na svém místě. Jinými slovy: tradice. Sekundárně pak hraje také roli skutečnost, že klasika představuje určitý druh pořádku a uspořádání. Velký pevný a klasický dřevěný stůl, má v sobě pro mnohé cosi státoprávního, cítí se za ním jako ministři a vlivní lidé. Za modernistickým stolem by si naopak připadali nemístně, nevěděli by, o co se takříkajíc opřít. Moderní nábytek je tak v očích vyznavačů klasiky vhodný možná pro mladé, pro umělce anebo výstřední intelektuály. Klasika naopak poskytuje zázemí a jistotu.
Zakladatel psychoanalýzy, věhlasný Zikmund Freud tvrdil, že např. klasické kožené „ředitelské“ křeslo je na svém místě proto, neboť ve svém majiteli zcela podvědomě evokuje vítěznou jízdu na koni a tím svého jezdce uspokojuje pocitem dominance a převahy nad svým okolím.
