znovu se topíme. Když v roce 2002 zasály povodně takřka celou Evropu a Praha byla skutečně historickým způsobem pod vodou, malé řeky vypadaly jako Dunaj a ty velké někdy jako dravá a někam spěchající jezera, pak jsme si najednou uvědomili, že není komu zavolat a že to žádný operátor ani úsměv z reklamy nevyřídí. Žádná hlášení o škodě během několika vteřin, minut nebo dnů.
„Poručíme větru dešti“, to prý uměli v Bukurešti, v poslední baště quasi komunizmu v rámci bývalého východního bloku. Dnes se dešti poroučí jinak. Stačí mít svého osobního pojišťovacího agenta a když ho máte, nic se vám nestane a pokud ano, pak dříve, než Vás onen bobr z reklamy sežere, bude všechno opraveno.
Jehovisté mají asi tak každých čtrnáct dní konec světa. Jejich předpovědi nevychází, ale jim je to jedno. Ty meteorologické sice také nejsou příznivé, ale bohužel se jim dá alespoň trochu věřit. Bude pršet. Ale i přes všechny hrůzy, škody a tragédie, které voda umí napáchat, mají takové události jeden pozitivní aspekt. Lidé se najednou uchovají trochu jinak. Vzpomeňme na impozantní míru solidarity směřující na kdysi před koncem 20. století zaplavenou Moravu. A také nám dojede, že i když si děti myslí, že mléko je ze supermarketu a kráva nosí Milku, tak že člověk je přeci jen opravdu made in nature. A ta natura je dost strong a někdy i crazy.
