Barborka a třešňové větvičky

Legenda o sv. Barboře nemá pražádný historický podklad, patrně vznikla až v 7. století a je převyprávěna ve Zlaté legendě. Příběh je situován do Malé Asie třetího století, kdy narůstal počet křesťanů.

Malá Barbora přišla záhy o svou matku a otec, bohatý patricij Dioskuros, se snažil velkou ztrátu nahradit tím nejlepším, čím mohl. Opatřil ji sluhy a učitele, zahrnul hojností.Barbora dospěla v krásnou a vzdělanou dívku, mládenci se za ní jen otáčeli. Otec však umíral strachy, aby ji někdo nesvedl nebo dokonce nezlákal křesťanským učením. Ukryl ji proto do pevné, přepychově vybavené věže, kde žila v odloučení od světa. Dcera se nebránila, rozjímání v ústraní ji těšilo, protože se již s učením Kristovým seznámila a hodlala mu zasvětit další život. Když to Dioskuros zjistil, láska k dceři se přetavila v hrozivou nenávist. Snažil se ji proklát mečem, ale uchýlila se do lesů a skryla ve skalní rozsedlině. Její skrýš otci licoměrně prozradil pastýř, za trest se mu ovce proměnily v kobylky. Vzteklý otec ji táhl ze skály za vlasy a bitím nutil víru opustit. Když se nezřekla, předal ji soudu. Soudce Marcianus dal Barboru krutě mučit, ale ani to ji nezlomilo. Byla odsouzena k smrti. Nenávistný otec se sám ujal role kata a zakřivenou šavlí vlastní dceři srazil hlavu. Jeho běsnění pobouřilo i přihlížející pohany. Náhle, zčistajasna z nebe sjel blesk a Dioskura spálil na uhel.

Velká inspirativní galerie rostlin

Barboru vzývali jako ochránkyni před náhlou smrtí, proto se stala patronkou právě horníků a střelců. Zobrazována bývá s dělovými hlavněmi nebo postavou horníka u nohou. Dalším výrazným atributem se stala věž, symbol jejího vězení, obvykle se třemi okny, symbolizující Otce, Syna a Ducha svatého, případně meč, charakterizující mučednickou smrt.

Ve středověku sv. Barboru uctívali jako jednu ze Čtrnácti svatých pomocníků. Je přitom zvláště oblíbena v hornických krajích (chrám sv. Barbory v Kutné Hoře). Měla důlní dělníky opatrovat, chránit před pohromami a zlem. V dřívějších dobách stály sošky sv. Barbory ve vesnicích jako symbol všeho dobrého.

Svátek svaté Barbory, který připadá na 4. prosince, bývá spojen s řadou lidových zvyků. Nejznámějším z nich je řezání tzv. barborek nebo-li třešňových větviček. Třešeň zaujímá v křesťanství významné postavení. Staří mistři zobrazovali malého Ježíška, jak pevně svírá červené třešničky. Rozkvetlé třešňové květy symbolizovaly čistotu Panny Marie. A dle lidové legendy jsou třešně považovány za rajské ovoce, které si našlo cestu na zem, když ho pramáti Eva ukryla spolu s dalšími plody v mošně a tajně odnesla z ráje. I v Čechách se o Vánocích s třešňovými větévkami čarovalo. Zvyk používat je k vánoční bílé magii má nejspíše kořeny ještě v dobách, kdy na našem území sídlily keltské kmeny a druidové se radili se stromy a keři. Lidová pověra, že třešňová větvička rozkvetlá o Štědrém dnu předpovídá neprovdané dívce ženicha, či alespoň štěstí a lásku, neupadla v zapomnění.Má se trhat v předvečer svátku, či ještě lépe s prvním slunečním paprskem, jenž se dotkne obzoru, ze stromu starého nejméně deset let. Když barborka rozkvetla přesně na Štědrý den, měla se svatba uskutečnit do roka a do dne. Pokud rozkvetla dříve, každý den znamenal zkrácení doby svatby o jeden měsíc.

„Dávaly se do vody, buď třeba do chléva nebo za pec. Děvčata měla za povinnost je zalévat. Nabírala do úst vodu a zalévala je denně z úst.“

Dnes se Barborky řežou zejména pro zkrášlení vánoční výzdoby domova. Větvička může být i višňová, meruňková, trnková, ze „zlatého déšťě“ ( ten rozkvete bezpečně i v paneláku, zatímco třešně spíše zaschnou).  Aby větvička do Štědrého dne vykvetla, můžeme jí trochu pomoci. Seřízneme ji ostrým nožem a dáme do vázy s vodou, do místnosti, která má stálou teplotu. Pokud větvičku uřízneme později nebo v době velkých mrazů, ponoříme ji nejdříve asi na deset minut do odražené vody a teprve potom dáme do vázy s vodou. Tu nevyměňujeme, pouze každý den doléváme.

Další zajímavou tradicí tohoto dne jsou Barborky – tajemné postavičky oblečené do bílých hávů, které obcházely vesnici.

„Měly namoučněný obličej a protože nosily dlouhé vlasy, tak je měly přehozené přes obličej dopředu a účes jim držel malý zelený věneček. Přicházely do světnice, nic moc neříkaly a větvičkami tloukly do dveří, do oken a připomínaly, že se blíží vánoční čas.“

Byly to postavy, které děti nestrašily, ale naopak nadělovaly drobnosti.

Svatá Barbora držela lampičku, symbol života, jež se v tento den zapalovala. Zvyk se udržel mnohde až do dnešních dnů. A my se po letech vracíme k tradici – zapalujeme „Barbořina světla“, stejně jako svítívaly havířské kahany, v podobě nejrůznějších lampiónů, lucerniček a svíček.

Mohlo by vás dále zajímat

Nechte vyklíčit muškáty pomocí této jednoduché metody

Co dělat, když nám už vyklíčily muškáty?

Vyrobte si držák na sklenice nebo utěrku ze starého harampádí

Staré harampádí nemusí skončit na skládce. Vytvořte si držák na sklenice, utěrku či vařečky, anebo dekorace jako stojany na svíčku.

Naučte se quilling dekorace za papíru

Návod na výrobu quilling dekorací z papíru je jednoduchý a opravdu skvělý

Jak zachránit starou alej

Návštěva Ringhofferovy aleje s Václavem Větvičkou a povídání o udržování alejí podél cest

Pěstování petrklíčů

Pěstování petrklíčů

Karlozor a pokácený smrk místo vrby

Víte jak se řekne rusky vrba? Vrba. A jak se řekne rusky smrk? Smrk. Hmmm. Ale i tak se řemeslníkům podařilo místo vrby pokácet smrk. A to nějak Karel nemůže rozdýchat. No ani se mu nedivíme.