Termín „slavný“ či „slavná“ máme většinou spojený s hvězdami show businessu, které mnohým určují módu a životní styl. Slavný může být pro někoho i skutečně významný umělec, např. architekt, který udělal do té doby něco zcela nevídaného. Slavným se pak stane některý z jeho výtvorů, čímž se míní v pravé řadě domy a paláce. Slavná je vila Tugenhat v Brně, slavná je Müllerova vila v pražských Strašnicích. Ale slavný může být také i „obyčejný“ nábytek, který se stal milníkem v rámci uchopování obytného interiéru. A slavné mohou být třeba i boty Elvise Presllyho, ale my se raději budeme držet toho nábytku.
Mezi nejvýraznější události v oblasti architektury a užitého umění dvacátého století patří rozhodně zjev „Vídeňských dílen“, jejichž zakládající osobností je architekt Josef Hoffmann a se kterými jsou spjata taková jména, jako Gustav Klimt, Egon Schielle či Oskar Kokoška. Josef Hoffmann patřil mezi zásadní osobnosti počátku moderní architektury a designu a nesl sebou poetické stigma secese v podobě elegantních a smyslných tvarů. Jeho návrhy mají stále ještě onen „půvab“ který vyhledávají všichni ti, jimž není po vůli „chladný“ a „racionální“ funkcionalizmus. Do galerie slavného nábytku rozhodně patří židle, kterou Hoffmann zrealizoval roku 1905 a dal jí poněkud nepoetické jméno „Sitzmachine“, tedy „stroj na sezení“.
Rytec hodinových plášťů
Dějiny moderní architektury jsou zásadním způsobem spojeny s osobou Charlese Edouarda Jeannereta, který ze svého rodného Švýcarska přijel do Paříže a od roku 1920 se začal podepisovat jako Le Corbusiér. Vytvořil tak pseudonym, který se stal synonymem moderní architektury asi jako Einstein je symbolem geniality. Janneret nebyl vystudovaným architektem. Vyučil se rytcem hodinových plášťů a uměl hrát na housle. Stýkal se s největšími osobnostmi architektury a hudby své doby. V jím projektovaných domech, kterým říkal „stroje na bydlení“, se žilo pohodlně a v duchu funkcionalizmu, jehož je Corbusier zásadním představitelem. Navrhoval pochopitelně i nábytek a jeho „LC 4“ z roku 1929, je skutečným evergreenem mezi zařizovacími předměty.
V moravské metropoli Brno stojí všem jistě známá vila Tugenhat, považována za jeden z vrcholů funkcionalistické architektury, který už má nakročeno směrem k minimalismu. Její tvůrce je Ludvig Mies van der Rohe, génius redukce a volného prostoru, ředitel legendární školy Bauhaus a autor, který posunul architekturu a její vnímání o notný kus dopředu. Mies byl romantik, racionální estét a přísný vědec. Na první pohled to nejde skloubit dohromady, ale jemu se to podařilo. Někteří mu vyčítali, že užívá exklusivní materiály a pracuje tak jen pro bohaté snoby. Nejslavnější kus nábytku, který vyšel z jeho pera je židle obecně označována jako „Barcelona“, která spatřila světlo světa na výstavě v Barceloně roku 1927.
Tonekty
Naprostou revoluci v oblasti hromadné výroby nábytku způsobil ve střední Evropě mladý houževnatý podnikatel Michael Thonet. Neexistuje snad nikdo, kdo by se s jeho produkcí nesetkal. Slávu výroby ohýbaného nábytku, která se opírala také o práci a návrhy celé řady avantgardních návrhářů a architektů, přerušilo až necitlivé znárodnění, které dalo vniknout státnímu podniku Ton. Dodnes se ale nábytku, ať už tomu originálnímu, nebo z produkce Tonu neřekne jinak, než „tonetky“. A najdeme je pravděpodobně v každém městě, a ve většině tradičních kaváren. Neznámější a tisíckrát citovaná, okopírovaná a vyráběná snad ve všech koutech světa, je židle, kterou si Thonet nevrhl sám už v roce 1859. A je to tak, této klasice je skoro 150 let.
