Právě teď na jaře, když ze země vykukují květy sněženek nebo špičky listů tulipánů, když rašíme hlízy begonií, často se setkáme s otázkou, co to vlastně držíme v ruce. Cibuli nebo hlízu?
Z čistě praktického hlediska na pojmenování nezáleží, oba ztlustlé orgány slouží hlavně jako zásobní orgán a pomáhají přežít období vegetačního klidu. Oba také vznikají přeměnou rostlinných částí, např. kořenů nebo stonků.
Cibule
Liší se však stavbou a vnitřní strukturou. Cibulky v sobě skrývají zjevné základy budoucí rostliny, před nepřízní chráněných šupinami nebo suknicemi. Cibuli poznáme tak, že vrcholy nové rostliny a šupiny jsou spojeny v tzv. podpučí na spodní části, z něhož se rozrůstají i nové kořeny. Pokud dojde k jeho poškození, cibule se rozpadne a hyne. Po odkvětu vyrůstají mladé dceřiné rostliny. Mezi cibule náleží např. hyacint, tulipán, řebčík, česnek, lilie, ladoňky.
Velká inspirativní galerie rostlin
Hlíza
Hlíza je jednolitý zásobní orgán, na řezu kompaktní. Její povrch je chráněn různě silnou vrstvou pokožky, která se neodlupuje – je organickou součástí celého orgánu. Základy nové rostliny raší výhradně na povrchu, v klidovém stadiu jsou méně znatelné než u cibulí. Na hlíze může být více základů, ne všechny však musí vyrašit. Tyto spící pupeny se probudí až v době, kdy je hlavní vrchol poškozený. Ani kořeny nevyrůstají u hlízy z pevně stanoveného místa. Hlízu lze řezem rozdělit a vypěstovat dvě i více rostlin. Hlízy mají jiřiny, begónie, pryskyřníky, bramboříky, anemonky, zmijovce, vstavače, orseje apod.
Cibulovitá hlíza
Přechodem mezi cibulí a hlízou je tzv. cibulovitá hlíza (gladioly, krokusy, ocúny, montbrécie…). Vnitřně se nedělí na šupiny a základy nové rostliny jsou na povrchu (hlíza). V případě jejich poškození se nevytvoří náhradní (cibule). Cibulovitá hlíza se na počátku vyvíjí jako cibule, pak ale všechny buňky srůstají v jednolitou hmotu, jako je tomu u hlízy.
Jindřiška Kodičková
Foto: Jindřiška Kodičková
Publikováno: 25. 3. 2009, Autor: