Před zrcadlem za zrcadlem

Zrcadlo je na tom podobně jako hudba. I ta na samém počátku měla také ryze liturgický charakter a do jisté míry neopouštěla zdi chrámu. Její sofistikované provozování pozvolna prosakovalo mezi běžné obyvatelstvo, až se jeden proud hudby zcela utrhl a zesvětštěl. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by neexistovaly třeba oblíbené valčíky klanu Straussů. A zrcadlo má srovnatelnou historii. I ono mělo původně svou úlohu v prastaré, předkřesťanské liturgii jako obřadní nástroj a teprve později se dostalo mezi tzv. světský lid, který se v něm začal prohlížet a následně upravovat šaty a pak ty hezčí někomu také závidět. Stačí si vybavit z dětství onu známou větu: „ zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější“ a pak si uvědomit kdo a proč ji v té pohádce říká.

Velká inspirativní fotogalerie zrcadel

S trochou nadsázky, a s vědomím nepatřičnosti podobných úvah v dnešní době, lze původní zrcadlo postavit vedle křišťálové koule a např. tarotových karet, jako součást dnes již málo známého obřadního inventáře, který je starší, než náš kalendář a jehož původ bychom mohli hledat někde v hluboké historii starého Egypta.

Zrcadlo i tenkrát odráželo tvář, nebo obraz toho, kdo před ním stál, ovšem nahlížení nebylo motivovánu úpravou makeapu, nýbrž spatřením jaké ho si duchovního obrazu, obrazu pravého já, které se ve své marnivosti tak rádo líčí a obléká do slušivých šatů. Vedle těchto duchovních praktik uměli staří Egypťané využívat zrcadla i v záležitostech světských a to hlavně pro jejich schopnost odrážet světlo. Jedna ze studií předpokládá, že správné rozestavění zrcadel po cestě do nitra pyramidy mohlo dovést sluneční světlo až do nehlubšího podzemí a vnitřních chrámů, při jejichž výzdobě si tehdejší umělci museli nějak svítit. A protože se nikde nenašly stopy po ohni – loučích nebo svíčkách, který by okouřil stropy, nabízí právě zmíněná „zrcadlová cesta“ jako jedno z mála reálných vysvětlení přítomnosti světla v nitru pyramid.  Nutno podotknout, že tehdejší zrcadlo nebylo skleněné, ale odrazová plocha byla nejčastěji plochou leštěného stříbrného plátu.

Běžnou součástí evropských příbytků se zrcadla stávají až v období baroka, tedy zhruba od 17. století. Stále byly ale výsadou aristokracie a úzkého společenského kruhu, ovšem  již z důvodů takřka čistě ekonomických. V té době se již kovová odrazová deska schovávala za vrstvou skla a důraz se začínal klást hlavně na kvalitu rámu, který je jedinou součástí zrcadla a který podléhá požadavkům jednotlivých slohů. Tak se dá mluvit o slavných benátských zrcadlech, které doslova září množstvím ozdob a drobných odrazových ploch, ze kterých tvůrci skládají mozaiky kolem hlavní odrazové plochy. Teprve v měšťanské společnosti 19. století se zrcadlo stává pevnou součástí interiéru, jako zcela spotřební zboží.

Zrcadlo moderního věku, tedy věku dvacátého století, patří k základní výbavě koupelny všech vrstev obyvatelstva. Stříbrné, nebo postříbřené odrazové plochy jsou minulostí, používají se obyčejné leštěné slitiny a zrcadlo je zcela samozřejmým předmětem v kategorii spotřebního zboží. Bohatě zdobené rámy mizí, mizí i přísně zdobené rámy klasicistní, stejně jako záplava květinových vzorů na rámu secesního zrcadla. Nejsou výjimkou zrcadla bez rámů, protože odrazovou plochu a krycí sklo dokáží udržet ocelové šrouby v rozích. Později zmizí i ta odrazová plocha a je nahrazena pokoveným sklem, které stačí slepit se sklem krycím, podlepit sololitem, upevnit háček a pověsit. To je však případ běžné sériové výroby. Zrcadlům se však věnují i mnozí světoznámí designéři, kteří si uvědomují jeho možnosti při tvorbě interiérů. Mezi ty nejznámější i v širokých vrstvách patří např. Plilip Strarck.

Jaroslav Zákolanský
Foto archiv autora