Jednou z dalších cest, jak se dostat k informaci o ceně předmětu, který zamýšlíme prodat, je návštěva starožitností. Zde se ale většinou nedozníme obecnou hodnotu předmětu, ale jeho hodnotu tržní. A to je vlastně to, co nás zajímá.
Návštěva starožitností není návštěvou kunsthistorika, ale obchodníka se starožitnostmi. Solidní obchodník podá informaci o tom, za kolik je daná věc prodejná a kolik si pak vezme provizi za zprostředkování prodeje. Odhady se ve starožitnostech většinou neprovádějí, ale standardně se uskutečňují tzv. výkupy, což je v podstatě totéž. Je možné se zde dohodnout v podstatě na dvou možných způsobech prodeje. První je za hotové peníze a druhý tzv. do komise.
Za hotové
Tento způsob je nejpříjemnější, ale přirozeně také nejméně výnosný, tedy pro prodávajícího, který dostane max. 50% prodejní ceny. Obchod by měl proběhnout korektně, tedy prostřednictvím smlouvy či na základě nějakého jiného dokladu, nejčastěji pokladního bloku.
Velká fotogalerie starožitností
Starožitnosti a jejich prodej podruhé (Zdroj: ) Starožitnosti a jejich prodej podruhé (Zdroj: ) Starožitnosti a jejich prodej podruhé (Zdroj: ) Starožitnosti a jejich prodej podruhé (Zdroj: ) Starožitnosti a jejich prodej podruhé (Zdroj: ) Starožitnosti a jejich prodej podruhé (Zdroj: )
Komise
Komisní prodej je poměrně známá varianta, tradičně se používá např. v autobazarech. Zde je bezpodmínečně nutné ošetřit obchod smlouvou, kde bude jasně napsáno, za kolik se bude věc prodávat, kolik dostane prodávající (původní majitel předmětu) a kolik si vezme starožitník jako provize. Stejně tak by tam měl být popsán mechanizmus poskytování slevy, tedy kam až starožitník může se slevou zajít a po jaké době prodeje za plnou cenu vůbec může ke slevování přistoupit. Tedy např. první měsíc za plnou cenu, druhý měsíc za plnou cenu, max. sleva 15 %, třetí měsíc 85 % ceny a max. sleva 10 atp.
Bývá zvykem, že se alespoň nějaká sleva dává hned z počátku prodeje, obchod se starožitnostmi nemá žádné pevné ceníkové sazby a jedná se vždy o dohodu. Běžnou praxí bývá, když starožitník kontaktuje majitele prodávaného předmětu telefonem a sdělí mu, že je zda zájemce ochotný zaplatit takovou a takovou cenu. Na tento způsob licitování není nutné přistoupit.
