Je to krásné a nejí se to, co je to? Symbol všech prašivek muchomůrka červená vlastně příliš jedovatá není
Dnes si posvítíme na pravou prašivku, symbol všech jedovatých hub, která není příliš jedovatá a ve statistikách otrav navíc téměř vůbec nefiguruje. Je jí právě nyní v našich lesích jak naseto a nemůžeme jí upřít, že je sama o sobě krásná, a že takto dokonce od dětství formuje náš vztah k estetice. Coby ozdoba smrkových, ale i březových lesů je muchomůrka červená (Amanita muscaria) natolik známá, že si většinou nevšimneme ani její pochvy ani rýhovaného prstenu.
Připomeňme si, že barva jejího klobouku kolísá mezi jasně oranžovou až nachově červenou, jakož i to, že její plodnice občas vytvářejí jakési čarodějné kruhy, což přirozeně zvyšuje její magickou přitažlivost.
Kromě zanedbatelného obsahu muskarinu (tedy jedu vskutku smrtelně nebezpečných muchomůrek) obsahuje i muscimol, jenž způsobuje poruchy vědomí a vyvolává halucinace. Muchomůrka červená proto byla již od pradávna používána k navození stavu opojení.
O jejích halucinogenních účincích se Evropa dozvěděla až ze zpráv o sibiřském šamanismu, jež po roce 1730 uveřejnil švédský cestovatel Strahlenberg. Tamní domorodci navíc zjistili, že látky způsobující opojení jsou po požití odvaru vylučovány močí. Úlohou žen se dokonce stalo moč omámených mužů schraňovat do nádob pro pozdější použití. V podobě jakýchsi „konzerv“ si pak lovci nosili tuto tekutinu s sebou na lovecké výpravy do tundry.
Ještě ve 20. století bylo užívání muchomůrky červené nutnou součástí domorodých společenských událostí v oblasti Kamčatky. Účinky této houby ale přitahují i soby, kteří ji požírají, aby se rovněž dostali do stavu zvláštního vytržení. Pro další příklad se můžeme klidně vrátit k nám domů; leckdo asi slyšel myslivecké historky o muchomůrkami opilých veverkách (ve skutečnosti spíše veverčácích).
Muchomůrka červená se používala k navození stavu opojení
Víte, že...
... původ jejího jména je přímo návodný, neboť po celá staletí sloužila k hubení much. Dnes už ovšem není zapotřebí používat ji ve chlévech a venkovských chalupách tak, jak činili naši předkové. Klobouky muchomůrek se tehdy máčely v oslazené vodě nebo mléce a pak posypaly cukrem; spíše omámené než otrávené mouchy se pak staly snadným cílem pro plácačku.
I v lidovém léčitelství měla široké použití – užívalo se jí při léčení střevních křečí, zvýšeného pocení, tanci sv. Víta, kloubového revmatismu a epileptických stavů. My se dnes ovšem spokojíme spíše s mucholapkou a příslušnými léky.
Zdroj informací: autor článku
Publikováno: 17. 10. 2017, Autor: Jaroslav Vanča, Profil autora: Jaroslav Vanča
