Muchomůrka zelená u nás teď roste dosti houfně aneb Pozor na potměšilého zabijáka

Muchomůrka zelená je nejen prudce jedovatá; zásadním problémem je i to, že se příznaky otravy projeví až v době, kdy již došlo k nevratnému poškození vnitřních orgánů, přičemž prvními zasaženými jsou játra. Jakási „potměšilost“ této muchomůrky tkví i v její údajně lahodné chuti – většina přeživších pacientů potvrdila, že si na jídle, připraveném z muchomůrky zelené, velmi pochutnala. Malou nadějí pro otrávené je to, že zatímco ještě v polovině minulého století byla úmrtnost postižených devadesátiprocentní, současný pokrok medicíny zredukoval úmrtnost na 25 %. Ostatně, jedovatostí této muchomůrky se zabýval i profesor Wieland, nositel Nobelovy ceny. Příznaky otravy se začínají projevovat až s desetihodinovým odstupem po požití, a to intenzivním zvracením a průjmem. Obojí vede k silné dehydrataci organismu, jež může ohrozit na životě především malé děti a seniory.

Nedá se dělat více, než nechat se poučit

Varování je přitom třeba stále opakovat, zvláště když muchomůrky rostou hojně po celém našem území, nejčastěji v dubinách a smíšených lesích. Za teplého počasí na ně lze narazit i počátkem listopadu! Zdůrazněme, že na rozdíl od pečárek, jakož i zeleně zbarvených holubinek, s nimiž bývá neznalými houbaři často zaměňována, má tato muchomůrka na spodní části třeně pochvu, nazývanou „kalich smrti“. Proto pozor: Při neopatrném sběru může tento důležitý určovací znak zůstat v půdě nepovšimnut! Od pečárek muchomůrku zelenou spolehlivě odliší i to, že její lupeny zůstávají i v dospělosti bílé!

Vyfotografovaný exemplář, který jsem nalezl včera ráno, spolehlivě odhalí i dnes již téměř vymýcenou pověru, podle níž jedovaté houby nejsou červivé či napadené plži. Larvy bedlobytek či lesní druhy plžů mají totiž značně odlišný metabolismus, a toxiny, smrtelně nebezpečné člověku, jsou pro ně zcela neškodné…

Prima tip: Co dělat, když už muchomůrku zelenou sníte 

Samozřejmě, že nebudeme s muchomůrkou zelenou experimentovat, tak jako chudí italští venkované, kteří údajně tyto muchomůrky vařili ve slaném octovém nálevu, ten pak slili a houby konzumovali. Spíše se zaměříme na to, co dělat, když už k požití houby došlo.  Především je třeba vypít velké množství tekutin, ideálně neslazené a neperlivé minerálky. Důležité je též pokusit se o vyprázdnění žaludku zvracením (drážděním v krku či pitím teplé vody). Zároveň s postiženým je třeba dopravit do nemocnice i nesnědené zbytky hub, případně vzorek jeho zvratků, což lékařům umožní nasadit správnou léčbu a zvýšit naději na její úspěch.