Šindelářství je tradiční rukodělné řemeslo, které světlo světa spatřilo ve středověku. Jednu dobu bylo označováno za již vymizelé, ale nutno říct, že tomu tak není. S produkty šindelářů se můžete setkat i v dnešních dnech. O jaké řemeslo se jedná a kde ho můžete vidět? To všechno a ještě mnohem více se dozvíte v tomto článku.
Roubená chalupa se šindelovou střechou je ukázkou starého řemesla (Zdroj: Depositphotos)
O šindelářství
Šindelářství je tradiční řemeslo, jehož výrobkem byl dřevěný šindel. Dřevěné šindele se na stavbách začaly objevovat především ve středověku. Zpočátku se takovéto šindele dávaly pouze na významné stavby čili kostely a šlechtická sídla, později se používaly běžně i na obydlí chudých. Díky svým pozitivním vlastnostem postupně ze scény vytlačily slaměné došky. Šindelářství bylo odnoží truhlářství, výrobou šindelů se však živili také tesaři. Kromě nich pak šindele vyráběli i chudí lidé, kteří si tak přilepšovali na živobytí. Nejvíce se přitom této práci věnovali v průběhu zimy. Ty lepší kousky prodávaly a ty horší si nechávali pro vlastní potřebu. Základními nástroji šindelářů byla sekyra, palice, poříz a šindelářský struh. Na výrobu drážky se pak používal fugovník. Šindele se při výrobě připevňují ke stolici zvané strýc. Dnešní šindeláři, kteří nepoužívají při výrobě tradiční postupy, si svou práci ulehčují frézami a cirkulárkami.
První zmínky o šindelářství v Čechách pochází ještě z předhusitské doby. České pojmenování šindele pochází zřejmě od Germánů, kteří pro šindel používají die schindel. Jenže tento výraz má zase blízko má i k latinskému scindula, což v překladu znamená štípat. Šindele se u nás nejprve objevily v horských oblastech, kde byla lepší dostupnost dřeva oproti slaměným doškům. Později se šindele začaly objevovat i v nižších polohách. Za vlády Marie Terezie se však šindelářství dostalo do nemilosti. Nové protipožární předpisy používání hořlavých krytin zakazovalo a do této kategorie spadaly i šindele. Postupně tak byly nahrazovány keramickými taškami. Lidé však i přes všechny příkazy a zákazy šindele nadále používali a raději platili pokuty, než aby se jich vzdali. Případně si požádali o výjimku. Někdy jim byly šindele povoleny v případech, když byl zděný zbytek domu anebo pokud šlo o dům, který by těžkou krytinu neunesl.
Šindelářství se nejprve objevilo v horských oblastech u kostelů a domů bohatých
Jak vypadaly šindele
Ty nejstarší šindele bývaly dlouhé a široké. Takové šindele se však mohly použít jen na ploché střechy. Později se objevilo kladení šindelů tak, že se užší hrana klade k širší straně sousední šindele. Oba šindele se k sobě následně spojily hřebíkem. Ani tento způsob se však nedochoval do dnešních dnů. Do dnešních dnů se uchoval způsob kladení šindelů založený na zacvakávání.
Dřevěný šindel má podobu destičky břitového tvaru, který je široký 8 -15 centimetrů, dlouhý 50 až 60 centimetrů a tlustý 1,5 až 2,5 centimetru. Jedna její strana je přitom opatřena drážkou a ta druhá má břit. Známé jsou šindele štípané a řezané. Štípané šindele mají trojnásobnou životnost než ty řezané. Je tomu tak proto, že se při řezání prken poruší vlákna dřeva. Štípané šindele jsou také i pevnější. Pro dlouhou životnost je zapotřebí šindele impregnovat. Šindele se neobejdou bez povrchové údržby. Nátěry je zapotřebí opakovat každých osm let. Jejich životnost při správném položení a kvalitní pravidelné údržbě může dosáhnout až šedesáti let.
Šindele se na střechu kladly různými způsoby, jejich životnost se prodlužuje impregnací
O šindeli
Kvalita šindele je dána kvalitou dřeva a hustotou let. Šindel z takového dřeva déle vydrží. Platí přitom, že čím strom roste pomaleji, tím je dřevo na výrobu šindele kvalitnější. V čím větší nadmořské výšce strom rostl, tím rostl pomaleji. Ideální materiál na výrobu šindelů se proto nachází v horských oblastech. Největším uměním mistra šindeláře pak byla schopnost vybrat to správné dřevo. Skuteční mistři šindeláři to dokázali, jen co si strom prohlédli. Bohužel, dnes už toto dokáže jen málokdo.
Na výrobu šindele je nutné používat dřevo, které je dobře štípatelné. To nejlepší dřevo má rovné vlákno nebo vlákno doleva točené. Takové dřevo je u nás smrkové, jedlové nebo modřínové.
K výrobě šindelů je zapotřebí nejprve nařezat kulatinu na potřebnou délku, což je 30, 40, 50 a někdy i 60 centimetrů. Takto nařezané špalky se pak dále rozštípou na tzv. kláty (čtvrtiny), jež se naštípou na destičky o potřebné velikosti. Jedna strana destičky se zbaví kůry a ta strana ze středu špalku se odštípne. Vše se samozřejmě dělá ručně nebo na speciálně upravené štípačce.
Jednotlivé destičky se potom upravují na speciální stolici zvané jako strýček. A to tak, že se do ní destička upne a při současném přidržování jednou nohou se dále upravuje pořízem. 1,5 centimetru hluboká drážka se následně vyrobí nástrojem zvaným fugač. Moderním způsobem se šindele vyrábí na fréze.
Správně vyrobené šindele musí do sebe dobře zapadnout.
Vyrobené šindele se nakonec uloží na hranici a nechají se pořádně vyschnout, což trvá několik týdnů. Teprve až důkladně vyschnou, mohou se přibít na střechu.
Šindel je možné na střechu položit různými způsoby. Jedním z nich je jednoduchá pokládka s podbitím pod břidlicovou krytinu. Životnost takovéto krytiny se pak pohybuje okolo 15 až 20 let. Tato metoda pokládky se hodí na hospodářské budovy, obklady stěn, studny a ploty. Jinou možností je tzv. dvojité krytí na husté laťování, což je nejčastější a také i nejekonomičtější použití. Šindele se kladou tak, že se přes sebe překládají polovinou své délky. Životnost takovéto krytiny se pohybuje okolo 60 let. Neobejde se však bez pravidelného nátěru (jednou za pět let) dřevním térem nebo oleji chránícími dřevo před vodou.
Na některých historických stavbách se pak objevuje specifické krytí dvojité na řídkém laťování, u něhož se na sebe pokládají ve dvou řadách po celé své délce šindele, přičemž další dvojitá řada překrývá tu spodní do 10 centimetrů své délky.
Šindele se používají i v současnosti, třeba na střechy podobných stylových horských hotelů
Šindelářství v současnosti
I když by se mohlo zdát, že šindelářství zaniklo a někde se o tom i píše, není tomu tak. Jen není provozováno v takové míře, jako v minulosti. Se šindelem se navíc můžete setkat nejen ve spojení se střechami, ale i s fasádami. Objevují se u zcela nových budov, a dokonce i u objektů postavených v moderním stylu. Své uplatnění nalezly i v případě pergol, garáží, kůlen, dřevníků, turistických ubytoven a podobně.
V současnosti jsou šindeláři schopni tradičním, i poněkud modernizovaným způsobem, vyrobit šindele přímo na míru. Na výrobu se vedle tradičního dřeva na výrobu šindelů používá také kanadský nebo sibiřský modřín, sekvoj nebo topol. Vybrat si můžete nejen z různých délek, ale i tvarů. Nutno však upozornit, že takovéto šindele mají svá specifika, a přece jen se nehodí na každou střechu.
