Není každá bedla jedlá. Víme, jak je to s možnou jedovatostí bedel!

Možná jste o tom už slyšeli, totiž o možné jedovatosti oblíbených bedel. Základem těchto zpráv bylo několik otrav v sousedním Německu a tudíž i naši mykologové začali být s hodnocením jedlosti bedel poněkud obezřetnější. Jak je to tedy s možnou jedovatostí bedel a které bychom měli raději oželet?

Není každá bedla jedlá: nesbíráme bedly ze zahrady

Otazníky se vznášejí nad blízkou příbuznou nejznámější, největší a nejchutnější bedly vysoké (Macrolepiota procera), bedlou červenající (Macrolepiota rhacodes). Ta byla dosud v atlasech doporučovaná  jako jedlá, jen chuťově ne tak vynikající. Sám ji léta sbírám a bez jakýchkoli následků s chutí konzumuji. 

Není každá bedla jedlá: bedla červenající česká (Macolepiota rhacodes var. Bohemica)
Není každá bedla jedlá: bedla červenající česká (Macolepiota rhacodes var. Bohemica) (Zdroj: Cs.wikipedia.org)

V posledních letech se však ve střední Evropě podobné bedly objevily v blízkosti lidských sídel, především na zahradách a zvláště na kompostech. Byly pojmenovány jako bedla červenající česká (Macolepiota rhacodes var. Bohemica). A právě ty byly zřejmě příčinou zmíněných otrav v Německu. Rada je tedy jednoduchá: Oželme sebelákavější bedly, které nám vyrostou doma na zahradě. A v lese všechny bedly malých rozměrů, kterých je ostatně tolik druhů, že s jejich určováním mají potíže i vědečtí mykologové (jen namátkou: jde o bedlu dívčí, lilákovou, zardělou, vlnatou, Bresadolovu, chřapáčovou či klamavou). Jejich konzumace může mít za následek rychlé, gastroenteridické otravy. Před několika dny jsem kupříkladu na kamarádově zahradě na kompostu nalezl i vzácnější bedlu cibulonohou (Leucocoprinus cepistipes).

Není každá bedla jedlá: bedla cibulonohá (Leucocoprinus cepistipes)
Není každá bedla jedlá: bedla cibulonohá (Leucocoprinus cepistipes) (Zdroj: Jaroslav Vanča)

Bedla vysoká: nejznámější, největší a zaručně jedlá

Rozhodně by bylo škoda nepochutnat si na bedle vysoké (Macrolepiota procera), které se dříve říkávalo bedla jedlá. Ano, to jsou ty, jejichž nález často uvede houbaře do rozpaků, neboť velikost jejich klobouku přesahuje rozměry běžného houbařského košíku. Navíc se jich v některém roce urodí tolik, že ani ti nejpřičinlivější sběrači nevědí, kam s nimi. Bedlu vysokou nalezneme často ve vysoké trávě lesních palouků a na okrajích lesů, často ve skupinách. Nespleteme si ji, dělá totiž čest svému jménu - dosahuje výšky až 40 centimetrů a je tedy v tomto smyslu mezi našimi houbami rekordmankou. Dužnina jejího až třiceticentimetrového klobouku má jinou anatomickou stavbu, než třeň – proto jej lze snadno odlomit. Dobrým určovacím znakem je také posunovatelný prsten na třeni.

Není každá bedla jedlá: bedla vysoká (Macrolepiota procera)
Není každá bedla jedlá: bedla vysoká (Macrolepiota procera) (Zdroj: Jaroslav Vanča)

Prima tip: recept na houbovou sůl

Rozvinuté klobouky vynikající bedly vysoké se nejčastěji obalují jako řízek. Ještě uzavřené kloboučky mladých plodnic lze zase vyplnit masovou směsí a zapéct. Klasický staročeský recept pak doporučuje jednoduchou úpravu bedel na kmíně, pokrájených a na sádle restovaných. K sušení a nakládaní se bedly vzhledem ke své konzistenci příliš nehodí.  Skvěle se dají zužitkovat i tuhé, leč aromatické třeně a udělat houbovou sůl: Sušené a na tenké plátky nakrájené třeně s trochou soli utlučeme v hmoždíři na jemný prášek. Přidejme hrubou sůl, promíchejme a uložme v dobře uzavíratelné sklenici. Hodí se do polévek, omáček, gulášů, na topinky apod.

Související k tématu