Poznáte 3 nejjedovatější houby podzimního lesa? Prim hraje muchomůrka zelená

Našim nejjedovatějším houbám, které rostou na podzim, vévodí muchomůrka zelená či hlízovitá, po ní následuje muchomůrka tygrovaná či panterová a pavučinec plyšový; závojenka olovová a vláknice načervenalá se vyskytují spíše zjara. Prozradíme, jak v podzimním lese poznáte 3 nejjedovatější houby a co dělat, když už je sníte.

Zdálo by se, že jedovaté houby pořád zůstávají jedovatými a jedlé jedlými. Tak, jak jsme se to učili a jak jsme se to dozvídali v populárních atlasech hub. Ovšem věda, především analytická chemie či molekulární biologie nezahálí, a všelicos může být poněkud jinak. Ne, že by současné výzkumy cokoli ubraly na jedovatosti jedovatých hub, spíše ještě další přibyly.

Nejjedovatější houby: muchomůrka zelená

Na muchomůrku zelenou (Amanita phaloides) můžeme za teplého počasí narazit klidně i začátkem listopadu. Každoročně má na svém kontě několik desítek obětí. Smrtelnou dávkou může být jediná velká plodnice pro několik lidí. Je nejen prudce jedovatá; zásadní je i to, že se příznaky otravy projeví až v době, kdy již došlo k nevratnému poškození vnitřních orgánů, zejména jater - pokud dojde k jejich selhání, nezbývá než transplantace. Zhruba s desetihodinovým odstupem po požití začne intenzivní zvracení a průjem, což vede k silné dehydrataci organismu, jež může ohrozit na životě především děti a seniory. Co dělat, když už k požití houby došlo? Především vypít velké množství neslazené a neperlivé minerálky a pokusit se o vyprázdnění žaludku zvracením. Zároveň s postiženým je třeba dopravit do nemocnice i nesnědené zbytky hub, případně vzorek jeho zvratků, což umožní nasadit správnou léčbu.

Muchomůrku zelenou (Amanita phaloides): foto spolehlivě vyvrací pověru, že jedovaté houby nenapadají plži
Muchomůrku zelenou (Amanita phaloides): foto spolehlivě vyvrací pověru, že jedovaté houby nenapadají plži (Zdroj: Jaroslav Vanča)

Varování je třeba stále opakovat, protože tyhle muchomůrky rostou na celém našem území, nejčastěji v dubinách a smíšených lesích. Zdůrazněme, že na rozdíl od pečárek i zeleně zbarvených holubinek, s nimiž bývá zaměňována, má muchomůrka zelená na spodní části třeně pochvu, nazývanou kalich smrti. Při neopatrném sběru může tento důležitý určovací znak zůstat nepovšimnut! Od pečárek muchomůrku zelenou spolehlivě odliší i to, že její lupeny zůstávají i v dospělosti bílé! Dnes už je naštěstí téměř vymýcený mýtus, že jedovaté houby nejsou červivé a že je nenapadají plži - larvy bedlobytek a lesní druhy plžů mají totiž značně odlišný metabolismus a toxiny nebezpečné člověku, jsou pro ně zcela neškodné, takže i smrtelně jedovaté houby mohou být „prožrané a ožrané“.

Nejjedovatější houby: pavučinec plyšový

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) byl až do roku 1958 považován za jedlou houbu! První otrava byla u nás prokázána až roku 1977. Na tuhle smrtelně jedovatou houbu můžeme narazit nyní v teplých listnatých lesích, i když naštěstí neroste hojně. Poznáme ji podle skořicově hnědého klobouku a lupenů stejné barvy, jež jsou s kloboukem v mládí spojeny pavučinovým závojem. Přestože díky relativní vzácnosti (a faktu, že se ani vzdáleně nepodobá jakékoli jedlé houbě) nezpůsobí mnoho otrav, jedná se o naši nejnebezpečnější houbu vůbec! Obsahuje totiž látku orellanin, komplex deseti sloučenin, jedovatějších než toxiny muchomůrky zelené. Její zákeřnost spočívá ve velmi dlouhé době latence, tedy stavu bez chorobných příznaků. Může trvat 2 až 3 týdny, a je znám dokonce případ úmrtí až po 161 dnech po požití této houby! Postižené pak pochopitelně nenapadne spojovat své potíže s požitím houby, což značně ztěžuje diagnostiku a léčbu. Houba způsobuje nevratné zastavení funkce a destrukci ledvin, přičemž protijed není znám a postižení tak umírají po dlouhé týdny až měsíce.

pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) byl až do roku 1958 považován za jedlou houbu!
pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus) byl až do roku 1958 považován za jedlou houbu! (Zdroj: istock.com)

Nejjedovatější houby: muchomůrka tygrovaná

Nebezpečí poněkud méně jedovaté muchomůrky tygrované, někdy nazývané panterová (Amanita pantherina) spočívá v její podobnosti s jedlou a chutnou muchomůrkou růžovkou (masákem) či muchomůrkou šedivkou. Takováto záměna má zřejmě také na svědomí největší počet otrav – ročně se touto muchomůrkou u nás otráví až sto lidí. Důležitým určovacím znakem muchomůrky tygrované je hladký prsten na třeni - není tedy nápadně rýhovaný jako u růžovky či šedivky. Na rozdíl od masáku také její dužnina nikdy nemá růžové skvrny či odstíny. Můžeme ji najít za teplejšího počasí i v říjnu. Naštěstí jde o vysloveně teplomilnou houbu, a tudíž se vyskytuje daleko vzácněji, než zmíněné jedlé muchomůrky. Příznaky nevolnosti, malátnosti až obluzenosti po jejím požití se objevují za půl až dvě hodiny po požití pokrmu. Na rozdíl od muchomůrky zelené málokterá otrava končí smrtí, nebezpečná je však zvláště pro lidi s poruchami oběhové soustavy.

Nebezpečí muchomůrky tygrované (Amanita pantherina) je v její podobnosti s jedlou a chutnou muchomůrkou růžovkou
Nebezpečí muchomůrky tygrované (Amanita pantherina) je v její podobnosti s jedlou a chutnou muchomůrkou růžovkou (Zdroj: istock.com)

Související k tématu